DVA

Dva domy, dvě domácnosti, dvě zahrady, dvakrát větší starosti…

Na jedné straně dům, kam jsem od malička jezdila k babičce a kde už asi 15 let žiju. Prožila jsem zde všechny své lásky, měla tam své vysněné mazlíčky, svůj pokojíček, kde mi bylo vždycky dobře. Je to místo, kde jsem se rozdělila s rodiči, kteří se odstěhovali do nového a tím se stala  dospělou a samostatnou?

Vlastně celý ten dům a i to místo je pro mě srdeční záležitost, díky všem zážitkům a vzpomínkám…

Je to dům, který už nám padá na hlavu a doslova se stydím tam někoho vzít, aby viděl v čem bydlíme, ale je to prostě naše ♥

Na druhé straně dům, který jsme si od prvních prací tam vybudovali sami. Každá cihla nám prošla rukama a do teď jsme tam trávili a dál trávíme v podstatě každý den, každou chvíli našeho volného času. Už dva roky. Společně. Jeden druhému oporou, někdy v hádkách, slzách, radosti i rozčílení.

Dva roky nekonečného příběhu, který si píšeme jen my dva každý den.  I přesto, že jsme tomu už obětovali tolik a žili každičkou chvilku jen pro ten jeden splněný sen o svém domečku, se tam stále necítím doma a nějak se mi najednou ani nechce opustit svůj dosavadní domov a přestěhovat se.

Je to zvláštní?

Asi je, a nikdo z našeho okolí nás nedokáže pochopit. Vždyť už máte skoro hotovo, už máte za sebou to nejhorší, proč ještě nebydlíte, na co ještě čekáte… a proč? A proč? A proč?

Prostě proto!

Celou dobu se na to neskutečně těším a po večerech v posteli sníme o tom, jaké to bude až…

Najednou se ve mně vlastně probouzí hrozně zvláštní pocit.

A to už bude jako navždycky? To už se nikdy domů nevrátím?

Asi to tak je. Jednou přijde den, kdy na tom staletém domě se zahradou, kde rostou staré jabloně zanechám vzpomínky, které zůstanou v mém srdci napořád.  Společně pak uchopíme do ruky čerstvě ořezanou tužku a začneme úplně znovu na nový, nepopsaný list.

Kdy ten den ale přijde? Kdy budeme cítit, že teď je právě to ono a řekneme si, tak teď…?

Když usínám, honí se mi hlavou podivné myšlenky a otázky. Jak v tom domě vlastně budeme fungovat? Bude tam můj muž se mnou šťastný? Změní se nějak náš partnerský vztah? Jak se nám tam bude spát? Jaké to bude, ráno se tam vypravovat do práce? Jaké budou Vánoce? Jak se tam jednou 

bude žít našim dětem? Zvyknou si tam naše zvířátka? Zvládnu domácnost v tak velkém domě? 

Čím více nad tím přemýšlím, tím více si uvědomuji, že mám vlastně z toho neznáma velký strach …

Krásné na tom všem, ale je, že jsme na to dva! Takže… tak, jak jsme se vzali za ruce a šli společně do neznáma - stavět dům, vezmeme se za ruce znovu a prostě to zvládneme! ♥

Žijte ruku v ruce! Ten svět je pak mnohem krásnější a problémy jednodušší!